Emoční inteligence – váš citový arzenál pro fajn život

Cílem emoční inteligence je přiblížit se co nejvíce k vlastnímu vnitřnímu potenciálu, kterým je kvalita každého člověka. Je spousta kvalitních lidí, kteří žijí pravý opak. Dělají ze sebe nekvalitní tím, že se nechají ovládat nenávistí, vztekem, lítostí, mocí, manipulací atd.

Místo, aby se snažili objevit v situacích hezkých i nelibých jádro uvědomění, kvalitu, kterou jim situace přináší, tak „jedují“.

Jak se přiblížit ke své vnitřní kvalitě? Tato kvalita se zakládá na pravdě, kterou je pravda o sobě samém. Každý jednou nenáviděl, vztekal se, sebelítostnil… a k tomu si vyprodukoval i spoustu emocí, které nebyly příliš lehké.

Jistě, vždyť když je těžká situace, tak se rozhodně nebudu radovat a veselit a dělat jakože nic. Jenže tato produkce těžkých emocí sama od sebe nezmizí a uzavírání se do bolavých pocitů samo od sebe nepřestane.

Vše se ukládá a vždy, když to nejméně potřebujeme, tak to na nás udělá „KUKU!“ A bude nás to tak dlouho pronásledovat a ukazovat se, „zrcadlit“, na různých lidech, dokud s tím sami něco neuděláme.

Přijmout o sobě (emoční) pravdu

Prvním krokem na cestě vedoucí k naší vnitřní kvalitě je uvědomění si naší osobní odpovědnosti. Sami a jen sami si zodpovídáme za to, jak námi situace, lidé a jejich negativní produkce prorůstá.

Oni nám neřekli: teď mě nenáviď, teď se sebelituj, teď se strachuj, vztekej, hněvej atd.To jsme si zvolili sami. Sami a dobrovolně volíme, jak lidi, jejich chování a situaci přijmeme.

Jenže pak je důležité si uvědomit, že tím děláme všechno proto, aby nás druzí měli rádi, aby nám rozuměli, aby nás dělali šťastné. Jako bychom chtěli, aby jejich silou, vůlí a láskou v nás proměnili onu zlost, strach, sebelítost, nenávist atd.

A tímto způsobem se obklopujeme těžkou „pekelnou“ energií a divíme se, že necítíme svou vlastní kvalitu.

Emoce jako bumerang

Každý má samozřejmě svobodnou volbu, jak se zachovat, co cítit. Jak se rozhodneme, tak to bude. Později budoucnost vzdálenější nebo třeba už i zítřek budou dobrou odpovědí.

Co vysíláme, čím jsme obklopeni, to také přitahujeme. Nezdary, rozchody, hádky, krachy… (Jsme–li obklopeni námi vyprodukovanou těžkou energií…)

Takže jen pravda, kterou se chceme o sobě dozvědět, je lékem na proměnu. Umět si přiznat v sobě ubolenost, lítost, hněv, strach… a přitom se na sebe nezlobit, nevinit se a nelitovat. Tyto pocity téměř vždy pramení z naší frustrace, že svět a lidé kolem se k nám nechovají, jak bychom si přáli.

A toto je druhý krok na cestě k naší vnitřní kvalitě. Uvědomění si, že nikdo není POVINEN milovat nás a chovat se k nám tak, jak bychom si přáli.

Uvědomit + přiznat si pravdu = pocítit úlevu a naději na zlepšení

Uvědomění si této pravdy vás může „popíchnout“. Pravda vždy napřed neskutečně naštve i zabolí. Přesto je doopravdy osvobozující. Těžké emoce a pocity jsme získali v sobě tím, že jsme se naučili zlobit na lidi a situace, že nejdou podle našich představ.

Třeba nám chování lidí určitě nějakým způsobem zkomplikuje den, možná i kus života. Ale zkuste to přijmout jako fakt. Sami si rozhodnete, jaký vztah zachováte k sobě samým.

Při zachování těchto pocitů, těžkých emocí, destruktivních myšlenek… si maximálně rozhodneme o tom, jak s námi mohou druzí krásně manipulovat, protože to sami v sobě nechceme cítit a řešit to.

Přehnaně se začneme starat o druhé a oni toho začnou dříve nebo později zneužívat. Budou chtít po vás víc a víc. A vy proto, že nechcete v sobě cítit ono těžko, tak sloužíte a sloužíte.

Kam to vede? Když už sloužit nechcete, protože si všimnete, že jste už z toho unaveni, většinou ten, komu jste sloužili vás zahrne výčitkami, nenávistí, uráží vás, vzteká se, dělá naschvály.

A tak nejenže máte sami v sobě ony pocity, ale dokonce vás chce ten druhý učinit zodpovědné za jeho pocity a emoce proto, že se najednou nechováte jako dříve a odmítáte sloužit.

Zdá se vám to jako začarovaný kruh? On to začarovaný kruh je.