Jak vyjádřit svůj názor a neranit tím, že kritizuji

Kdy naposledy vám někdo řekl „Ty, nechci se tě dotknout, ale…“ A kdy naposledy jste to řekli někomu vy?

Pokud jste četli nebo viděli Hru o trůny, tak postava Neda Starka svým dětem vštěpuje „Omluva, která předchází ALE… “ (zbytek moudra je trochu hrubšího zrna). Každopádně otec svým potomkům říká, že když se za něco omlouvají a následuje ALE, tak omluvu nemyslí vážně a nemají ji ani vyslovit.

Takže pokud vám někdo s omluvným výrazem a lítostivým tónem řekl třeba: „Víš, mně se ten tvůj návrh na mítingu fakt líbil, ale…,“ dost možná vám vlastně chce říct, že se mu váš návrh vůbec nelíbí, nebo na něm shledává zásadní vady na kráse.

Možná jste naopak vy sami třeba manažer nebo personalista a občas podobné věty lidem říkáte – to když jim potřebujete sdělit nepříjemnou skutečnost nebo dle vašeho názoru „oprávněnou kritiku“, nechcete je ale zároveň ranit.

Máte pocit, že když fakta podáváte tímto způsobem, tak jste na lidi hodní a oni lépe zvládnou nepříjemný obsah, který jim chcete nebo potřebujete předat.

A je to opravdu tak?

Jsou nepříjemná sdělení stravitelnější, když se nejprve omluvíme za to, co následně řekneme? Je taková kritika opravdu milosrdnější a protějšku se nedotkne? Nebo spíš: můžeme druhému předat „kritiku“ způsobem, který se ho nedotkne?

Samozřejmě, je to možné! Stačí zapojit empatii. A to také znamená uvědomit si záměr. Tím není „kritika“ (= odsouzení vidění světa toho druhého), ale seznámení ho s tím, jak to vidíte vy. Čím více jste emočně inteligentní, tím častěji říkáte věci tak, že se za to nemusíte předem (nebo zpětně) omlouvat.

Jak na „kritiku“ v praxi?

Než se příště nadechnete a vypustíte „kritiku“, zamyslete se, jestli je vůbec nutné druhému něco říkat. Třeba se kolegovy návrhy vůbec netýkaly vás, ani vašeho oddělení. Možná vůbec nebyly jeho nápady špatné, jen přišly v nevhodnou dobu. Možná byly jen přehnaně optimistické a nezohlednily některá fakta. Vy to možná vidíte jasně a irituje vás jeho zaslepenost, máte nutkání ho na jeho příliš růžové vidění situace upozornit.

„Ty, hele, nechci být zbytečně rejpal nebo se tě dotknout, ale tvoje připomínky na mítingu byly úplně mimo – tvoje nápady nemůžou v praxi fungovat. Nechápu, že to nevidíš, vždyť jsi v branži déle než já.“

Opravdu myslíte, že kolegovi tahle vaše nevyžádaná „dobře míněná rada“ pomůže? Bude mít pak lepší den, bude mít z mítingu, kde statečně vystoupil se svým návrhem, pořád ještě dobrý pocit?

Namítnete, že jste přece byli jen upřímní a kolegovy návrhy OPRAVDU nepracovaly s relevantními daty z praxe a když mu to neřekl šéf, někdo (= vy) mu to říct musel?

Hm. A co být prostě empatický… tedy říci věci tak, že budete upřímní, přesto taktní a laskaví? Prostě říci vlastní pohled tak, jak byste ji rádi slyšeli vy, kdybyste byli na místě toho druhého. Podle moudrého českého přísloví: Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim.

Takže co se empaticky vžít do člověka naproti sobě a říct třeba: „Karle, na dnešním mítingu jsem si všimnul, jak jsi vystoupil a bojuješ proti zajetým postupům. Tvoje návrhy na nové procesy byly dle mého názoru neotřelé a hodně z nich mě zaujalo. Hrozně rád bych to s tebou probral na obědě, protože některé věci si v tuhle chvíli neumím představit v praxi a bude skvělé, když mi vysvětlíš, jak by to fungovalo. Mě k tomu napadá taky pár věcí a třeba si je rád poslechneš.“

Opravdu chcete předat názor, který druhému pomůže? Tak směle do toho. Nechcete přece jen kritizovat a zdeptat kolegu, aby už příště raději mlčel a nic nového nevymýšlel. V takovém případě byste se necítili dobře ani vy, ani kolega. Zlozvyk stále někoho kritizovat se dá odnaučit…

Ovládněte emoce a zvyšte pohodu (v práci i doma).