Jaký nej dárek můžete někomu dát aneb Malá pohádka o hněvu, stresu a prozření pro sváteční čas

 

Kristián přišel domů velmi pozdě (zase). Unavený, bez nálady, vycucaný jak citron. Jeho sedmiletý syn seděl v pyžamu na botníku, houpal bosýma nohama ve vzduchu a při pohledu na tátu radostně výsknul.

Kristiána to rozčílilo – hlava mu třeštila a synův výkřik jen přiživil jeho podráždění a hněv.

„Ty, tati, kolik vyděláš v práci za hodinu peněz?“

„Děláš si ze mě srandu, špunte, co je ti do toho? Na takové drzé otázky jsi ještě pěkně malej!!“ vybouchl Kristián.

„Ale vážně, tati, tak kolik?“ naléhal dál chlapec.

Kristiánovi to sice připadalo jako nebetyčná drzost, ale nakonec si uvědomil, že ani sám neví. V duchu rychle provedl výpočet a pak neochotně procedil: „No asi tak pětistovku.“

Syn smutně svěsil hlavu, ale po vteřině s nadějí vzhlédl a zeptal se: „Hele, tati, a mohl bys mi půjčit tři sta korun?“

„To si ze mě už fakt děláš srandu?!!“ vybuchl Kristián jak Vesuv. „Jak tě vůbec může napadnout taková věc?! Kupuju ti všechno, co potřebuješ, a ještě mnohem víc! To ti je málo?! To si kvůli tobě mám snad najít druhou práci?! Víš, kolik každý den zažívám stresu, abych ty peníze vydělal? A tobě je to snad málo! Okamžitě jdi do svého pokoje a přemýšlej o sobě!“

Prcek neřekl ani slovo, otočil se a odšoupal se do svého pokoje.

Kristián si šel do kuchyně pro pivo a s lahví v ruce si sedl v setmělé kuchyni a koukal z okna do rozmazaných pouličních světel. Jak ho to vůbec napadlo? Vždyť mu vždy koupím všechno, co chce! Na co takovej mrňous potřebuje peníze? Postupně ho to rozčilovalo víc a víc. Po pár minutách vzteklého tichého nadávání se ale začal uklidňovat a nakonec mu celá ta situace přišla líto. A protože mu bylo jasné, že to jen tak z hlavy nedostane, vzdychl, odložil netknuté pivo a šel za synem do jeho pokoje.

„Ty, poslyš, na, tady máš ty peníze. Nač je vlastně chceš? Copak ti nekoupím všechno, co chceš?“ povídá mírně synovi. „Asi je čas zavést kapesné, co?“

„Ale ne, tati,“ na to chlapec, „teď už mám dost. Já měl totiž jen dvě stě.“

„Ale na co teda potřebuješ tolik peněz?!“ začal znovu startovat Kristián a cítil, jak v něm zase stoupá hněv jak láva.

Chlapec mezitím štrachal v krabičce od bonbonů a pak vítězoslavně narovnal dvě stokoruny, přidal je k těm třem od Kristiána a podal mu je. „Na, tati. Tímto si kupuju hodinu tvého času a moc bych chtěl, abys zítra přišel domů o hodinu dřív než jindy a večeřel se mnou.“

Kristián nebyl schopný vymáčknout ze sebe ani slabiku, jen objal syna a měl pocit, že jestli ten knedlík v krku naroste ještě o milimetr, udusí se. A tak ze sebe raději vysoukal tiché promiň a v duchu sobě i synovi dal slib.

 

Čas je vůbec ten nejvzácnější dar, který můžete někomu dát. Zvlášť někomu, kdo je vám drahý. Náš život je totiž tvořen časem. A když někomu věnujete svůj čas, věnujete mu část svého života. Vztahy s lidmi stojí čas a úsilí. Nekoupíte je za všechny peníze světa.