Kdo si myslíte, že jste? Ego a já

Když zjišťujeme, kdo nejsme, odhazujeme spoustu masek, které nosíme, abychom vytvořili určitou identitu. Ony masky představují další vrstvu iluze o já. Všechny se dají shrnout do jednoho slova, jež sužuje lidstvo ode dne, kdy se stalo společností.

To slovo zní ego. V tomto případě není ego totéž co arogance, ale spíše označuje identitu, osobu – způsob jakým vidíte sebe a myslíte si, že vás tak vidí i druzí.

Člověk se rodí bez ega. Na počátku života se nepovažujeme za entitu oddělenou od zbytku světa a v bdělém stavu jsme naplno ponořeni do přítomného okamžiku. Když jsme byli malí a hráli si, v klidu jsme si vybrali jednu hračku a pak druhou, aniž bychom měli v hlavě jakoukoli negativní myšlenku. Tento poklid narušovaly pouze chvíle, když jsme měli hlad nebo když maminka odešla z pokoje, ale jakmile se odstranila příčina rozrušení, byli jsme zase v klidu.

Ovšem další stadium vývoje přineslo zásadní změnu. Začala tím, že jsme si všimli, jak maminka nebo ten, kdo se o nás staral, spojuje věci s názvy. Říkala o sobě, že je „máma“, a vaše hračka byla „panenka“ a vás oslovovala něžně a mile, například „Puáčku“.

Jakmile jste ovládli řečový procesor a pronesli své první slovo, které znělo třeba „má-ma“, maminka přiběhla a smála se a objala vás a dala vám pusu. „Ano, zlatíčko, já jsem máma. Miluji tě a kdykoli zavoláš, hned budu u tebe.

A vy jste si pomysleli: To je zajímavé. První slovo vyvolalo obrovské nadšení, a mozek díky němu zjistil, že pojmenování věcí přináší pochvalu, a tak celý proces nabral na obrátkách.

Stlom, koťka, japko, autó a míko. Vyslovovali jste ta slova tak roztomile, že vás ostatní ještě víc chválili, a vy jste rozšiřovali svůj slovník tak dlouho, až jste byli schopni říct slovo, které navždy změnilo váš život a stalo se vaší identitou – a věčným zájmem vašeho mozku: „Púáček!

Z hlediska dalšího vývoje jde o jedno z nejdůležitějších období života. Náhle máte identitu. Zpočátku o sobě mluvíte v třetí osobě. „Púáček má hlad.Pak se z Púáčka stane „já“, jež je středem celé existence. Brzy se k němu přidá „mně“ a „moje“ a proces je dokončen. Zrodilo se ego.

Púáček se začne chovat majetnicky. Přivlastňuje si různé věci, aby získal komplexní identitu. Nevinné dítě, které bývalo šťastné a hrálo si s čímkoli, má najednou své oblíbené hračky. „To je moje panenka.“ A když se panenka ztratí, dítě pláče a je nešťastné. Hraní je už spojeno s vytvářením identity. Dítě potřebuje ke štěstí určité hračky – nikoli proto, že je s nimi větší zábava, ale protože jsou částí identity a vyvolávají pocit celistvosti.

Celá situace začne být ještě složitější v době, kdy se dítě naučí porovnávat svou identitu, jíž tvoří „já“, „mně“ a „moje“, s identitami lidí v okolí. Trpí, když má pocit, že je „horší“ než druzí. Přestože má svou oblíbenou hračku, touží po kamarádově hračce, protože se nechce cítit méněcenné. Najednou nemá svou hračku rádo a chce po tatínkovi, aby mu koupil jinou. A je dotčeno, pokud tatínek řekne ne. Prosí ho a dožaduje se nové hračky tak dlouho, až jí dostane. A jakmile se objeví nová věc, starou hračku zahodí.

Kam se podělo veselé spokojené batole, které si užívalo přítomný okamžik a radovalo se ze všeho, co mělo?

Je pryč. Podlehlo nutkavé touze vymezovat svou rozvíjející se identitu.

Pak přijde další zajímavé období, kdy se mozek přesune z hmotného světa hraček k nehmotným jevům. Dítě už není jen v ohrádce a začne se stavět na nohy. Když udělá krůček a pak spadne na zadeček, maminka je nadšená. Vykřikne: „Bravo, Púáčku!“ a zvedne dítě a dá mu pusu. Je šťastná a směje se, jako by její dítě dobylo celý svět. A dítě si v duchu řekne: To je bezva. Asi zkusím další jednoduché triky, aby mě víc chválili a víc si mě všímali.

Zanedlouho zavolá: „Mami, koukej! Púáček chodí!
A maminka radostně vykřikne: „Super!
„Hele mami, Púáček je na schodech!“
„Jejda!“
„Mami. Púáček má hračku!“
„Výborně Púáčku!“
„Mami, Púáček se dloube v nose!“
„Ne, Púáčku, to nesmíš!“

Hmmmm.

Dítě pochopí, že určité chování je společensky přijatelné a přináší pochvalu a odměnu. Pokud dělá něco nežádoucího, ostatní se mračí. A tomuto faktu se brzy přizpůsobí. Začne vytvářet osobnost odpovídající představě druhých, protože potřebuje někam patřit a chce, aby ho druzí přijímali. Už není důležité, kdo skutečně je. Rozhodující je, jak se tváří a chová.

A člověk se až do konce života zaměřuje na vnější projevy, nikoli na vnitřní realitu.

Tento postoj se záhy spojí se závislostí na pozornosti. Dítě rychle pochopí, že když se dloube v nose, ostatní si ho začnou všímat, ale když si uklidí hračky, nikdo to moc neocení. Vyžaduje pozornost. A zrodí se rebel. Na scénu nastoupí „bojovník o pozornost“. Dítě zatouží po pozornosti druhých a to za jakoukoli cenu.

Tyto krize identity zesílí v pubertě, když vrcholí pocit nejistoty a snaha začlenit se do společnosti. Víc a víc se vzdalujeme své pravé podstatě a přejímáme všeobecně uznávanou podstatu svých vrstevníků. Když někdo ve čtrnácti prohlásí, že už měl sex, ostatní to také chtějí zkusit. Fotbal je považovaný za mnohem větší zábavu než členství v kroužku mladých vědců, takže volba je pro teenagera jednoznačná. Bravo, Púáčku! A pokud ostatní tvrdí, že jenom naprostý ubožák nebere drogy, nekouří a nepije alkohol, pak není co řešit. Sem s tím! Bravo, Púáčku!

Pak přijde období dospělosti. Chodíme do práce, snažíme se vypadat co nejlépe a opakujeme nesmyslná slova: synergie, kooperace, spinning a pijte energy drinky. Co je tohle za řeč? Nezní normálně, ale všichni jí používají, protože chtějí, aby je ostatní uznávali. Záhy zvážníme a snažíme se nedávat příliš najevo své emoce. Někdo se učí hrát golf, jiný chodí na pracovní obědy a na firemní večírky. Přizpůsobili se. Bravo, Púáčku!

Mnozí posilují svou osobnost tím, že investují do značkového oblečení nebo si kupují drahá auta. Všechny peníze vynakládají na udržování své osobnosti, a přesto nejsou šťastni. Dokud ochraňujeme svoje ego, nikdy se nezastavíme a nezamyslíme se nad situací, v níž se nacházíme.

(Pramen: MO GAWDAT: „Algoritmus štěstí“, BETA s.r.o. 2017, str. 97-101)

  • Přihlásit se k odběru novinek
  • Rubriky