Pozdrav – verbální komunikace i ta neverbální aneb Co se děje uvnitř nás

“Taky by mu huba neupadla, kdyby pozdravil, nevychovanec jeden!”

…rozčiluje se paní Sousedová nad nejmladším synem Vítámvásových ze třetího patra. Ano, pozdrav je základním projevem komunikace mezi lidmi, kteří se spolu alespoň trochu znají, nebo mezi lidmi, kteří jsou pro danou chvíli situačně spojeni. Základní element společenského kontaktu, základní projev slušnosti.

Zjednodušeně řečeno, paní Sousedová je 100% přesvědčena, že “pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost”. (A dost možná má i pravdu.)

Nebo jdete po ulici a potkáte kamaráda. Řeknete mu „ahoj“, ale on nijak nezareaguje a jde dál. Potkáte kolegu v práci, řeknete „dobrý den“ a on nic. Přijde váš vnuk ke snídani, vidí vás a… nic, žádné „dobré ráno“.

A vy nevíte, zda-li vás ti lidé vnímají, nebo záměrně ignorují. Začnete přemýšlet, zda-li se na vás nezlobí, nebo co se vlastně děje.

Vaše mysl se začne plašit, a slyšíte myšlenky typu: „kam bychom přišli, kdybychom slušně nezdravili, co je to za komunikaci!?“… „Todle se v žádném případě, nedělá!“… „Kam to dítě roste?!“

Má svět problém s nezdravením nebo máte problém vy?

V podobných situacích říkáte, že se s tím neumíte vyrovnat, že to neumíte přijmout. Zůstává to ve vás a motivuje k akci, často emočně podbarvené, dokonce skrytě agresivní.

Bude-li to někdo, od koho jste pozdrav očekávali, řeknete třeba (s patřičnou dávkou ironie) „taky ti přeju pěkný den“ (a budete se domnívat, jak krásně jste ho právě vychovali. Hm.) Bude-li to nadřízený nebo kolega, možná zůstanete pouze u komentáře za zády.

Že vám se to ve vašem životě neděje? V tom případě vám gratuluji. Já osobně na každém semináři potkám někoho, kdo s touto nebo podobnou (ne)komunikací zápolí, a navíc velmi výrazně emocionálně prožívá.

Zdravič versus nezdravič – kdo má pravdu

Tak jak tedy? Nepozdravit či neodzdravit… Je to ok nebo není? (Že by moderní hamletovská otázka? ?)

Ten, kdo je stoupencem zdravení, má tisíce důvodů, proč je to ta správná verbální komunikace, morální, společensky v pořádku. Naopak ten, kdo nezdraví, má zase tisíce svých důvodů. Jenže ono vůbec nejde o to, co kdo dělá.

Jde o to, jak na situaci reagujeme. Nejprve v našem nitru, myšlenkách a emocích a pokud je následujeme, tak v činech. Jsou nám tyto činy vždy prospěšné?

Kde uvnitř nás a jakým způsobem to „zavibruje“, když někdo (kdo by podle našeho názoru měl) nepozdraví, nebo na pozdrav nereaguje? A co je příčinou těchto emočních vibrací?

Především je to náš vnitřní pocit spojený s přesvědčením, že někdo se nechová tak, jak by měl (a netýká se to jen zdravení). Nebo že se nějaká situace nevyvíjí tak, jak by měla.

A protože jsme se rozhodli, jaké věci mají být, abychom se cítili dobře, snažíme se za každou cenu ten svět „který není v pořádku“ měnit, opravovat a napravovat.

Život je boj. Nebo není?

Svět ovšem je, jaký je. Ale pokud v nás spouští vnitřní problémy, pak lze opravdu říct, že něco v pořádku není. A to náš život. Obzvláště začneme-li uspořádávat lidi, místa a věci tak, aby nás neznepokojovaly.

Pak totiž nabudeme dojmu, že život je boj a každý den je obtížný a všechno musíme kontrolovat a zápasit s tím. („Ach jo, už zase nepozdravil, no hrůza!“)

Když si pak uvědomíme, že celý rozsah našeho prožívání vnějšího světa je určován našimi vnitřními problémy, můžeme začít řešit sebe, přestat s životem bojovat a naopak si jej naplno žít a užít. (Těmi vnitřními problémy mohou být například nedostatek sebevědomí, strach, že někoho popudíme, někdo nás využije nebo přestane mít rád, aby nám nikdo neubližoval a dělo se mi jen to dobré…)

Jde to? Jde to! Zbavit se strachu z prožívání bolesti, utrpení nebo lítosti. Jde to se rozhodnout, že chcete svůj život pozitivně užívat a není důvod ke stresu či vnitřní nepohodě.

Prvním krůčkem je sebepoznání, že jsem v nepohodě, protože „již opět nezdraví, to snad není pravda“. Poté hledání skutečné příčiny tohoto neklidu uvnitř v nás. A nakonec proměna a vykročení na cestu, kde se můžeme z věcí těšit a jednoduše se s lidmi setkávat a sdílet, aniž bychom je k něčemu potřebovali.

Můžete jednoduše žít a užívat si namísto snahy ustavičně řešit, co je špatně – ať už s vámi nebo vnějším světem. Vím, že jste schopni tohoto stavu dosáhnout, budete-li chtít. Nikdy není pozdě.