Sebeuvědomění… jak se najít a už nikdy neztratit?

Máte někdy pocit, že jste to vy, a přitom nejste to vy… Jako byste se opravdu neznali. Neznali sami sebe… Dokonce říkáte, děláte a cítíte to, co úplně nechcete.

Ztrácíte se sami sobě a nemůžete se nalézt. Možná by stačilo víc přemýšlet, než něco nepěkného řeknete, říkáte si. Nebo by možná pomohlo nenechat se tak unášet hněvem…

Prvním krokem, jak dosáhnout sebeuvědomění, je poznat sám sebe. Vědomě zvyšovat svou citovou gramotnost – povědomí a pochopení pocitů, včetně schopnosti přesně pojmenovat své emoce.

Učit se identifikovat stále se opakující reakce a vzorce svého myšlení, pocitů a jednání. Nikdy není pozdě začít prohlubovat svou emoční inteligenci, máte na to celý zbytek života.

Jak emoční inteligence pomůže zlepšit sebeuvědomění, co dělat?

Učit se „jazyk svých emocí“: rozlišovat své emoce, rozlišovat mezi jejich nuancemi – třeba mezi tím, kdy jsem smutný a kdy se „jen“ cítím zahlcený, kdy je toho na mě moc. Tyhle pocity můžeme číst jako zprávu – Jsem smutný? Asi se stalo něco, o něco jsem přišel, na čem mi záleželo… mám právo být tedy skleslý, nebudu se kárat a nutit do velkých výkonů.
Naučit se pojmenovat své emoce: už i jen to nám pomáhá „tišit“ rozbouřené vody našich pocitů.
Umět se na své pocity podívat nezaujatě: třeba jako třetí osoba. Místo „Bože, dnes se z té porady cítím naprosto frustrovaný!“ uvědomit si třeba „Jeden z pocitů, co cítím po dnešní poradě, je frustrace.“ Tato technika distancování se od emocí je přirozeně uklidňující mechanismus – ostatně emoce jsou informace – když pojmenováváme své emoce, můžeme o daném pocitu přemýšlet, pracovat s ním.
Pracovat s emocemi a nesnažit se je hned měnit: dovolit si být chvíli frustrovaný, smutný, naštvaný… Společnost a výchova nás naučily, že některé emoce jsou považovány za negativní, nechtěné – proto jsme se naučili od nich co nejrychleji utéci, potlačit je… Škoda. Vždyť nám (i) tyto emoce předávají cenné zprávy o tom, co se to s námi zrovna děje.
Učit se cítit ve svém těle emoce: Emoce v našem těle mají fyzické projevy – hněv, strach, znechucení, štěstí, překvapení, smutek – to vše v našem těle spouští určité fyzické reakce jako pocení nebo stažený žaludek před důležitou zkouškou nebo pracovním pohovorem… Emocionální pocity jsou tak propojeny s tělesnými – jako třeba při překvapení tlak v hrudi. A je to tak v pořádku. Tělo je s emocemi propojeno, tvoří jednotu.
Zapomenout na mýtus o špatných emocích: Často zbytečně bojujeme se svými emocemi, když je a priori nahlížíme jako špatné, a proto je potlačujeme – ale veškeré emoce, i ty jako strach, hněv… jsou informace, které se nám snaží něco říct, pomoci nám něco pochopit. Je osvobozující dovolit si veškeré pocity – včetně těch obecně zavrhovaných jako špatné. Když je přijmeme všechny a naučíme se v nich číst a přijímat cenné informace, stanou se i špatné pocity spojenci pro spokojený emoční život.
Naučit se všímat si svého rozpoložení před „velkou emocí“: zlepšovat svou schopnost rozpoznat, když jsme vedeni směrem, kterým nechceme jít – než „něco“ opravdu spustí. Spoušť je totiž obvykle zřejmá: „Řekl to a to“, což nás rozčílilo – ale musíme si připomenout, že tyto události se nevyskytují ve vakuu. Naše emoce jsou založeny na našem vnímání světa a naše duševní rozpoložení v tom hraje velkou roli a není tak objektivní, jak si myslíme. Třeba když se už bojíme, je pravděpodobné, že něco interpretujeme jako hrozbu. Pomáhá tedy, abychom se sami v sobě uměli zorientovat – jaká by mohla být v tomto okamžiku naše předpojatost vůči dané situaci… Čím lépe a rychleji to umíme, tím méně je pravděpodobné, že něco špatně interpretujeme, něco unáhleného řekneme, čeho bychom pak litovali.
Naučit se rozpoznat opakující se vzorce: Máme tendenci vytvářet a sledovat vzory – to neznamená, že všechny nám slouží dobře a k užitku.
Tak proč nezměnit ty, které dobře neslouží? Uvědomit si třeba, že některou reakci máme v sobě naučenou od rodičů. Přitom ani rodičům nesloužily k dobru, když o tom teď tak přemýšlíme! Už jen to, že tento negativní vzor v sobě dokážeme najít, vytváří prostor osvojit si vzor jiný, pozitivní. Například se dnes mnoho lidí „uráží“ kvůli naprostým banalitám – a jakmile v nich i velmi neadekvátní situace vyvolá urážku, snadno pak následuje pocit hořkosti, agresivity, přehnaná kritičnost… a to jen poškozuje naše vztahy s lidmi kolem, otravuje ovzduší. A samozřejmě ruku v ruce s tím i naše fyzické a psychické zdraví a kondici. Co se místo uražení kvůli drobné poznámce jiného člověka zamyslet „Hmm… asi je pořádně ve stresu, že mi řekl něco takového…“ nebo „A jeje, to je docela zajímavé – proč to asi řekl…“
Zapisovat si během dne své pocity: nejlépe všechny – v jednu chvíli člověk může cítit i značně rozporuplné emoce – když si je napíše, vědomě zachytí i ty, které by mu možná unikly. Lépe se v nich naučí orientovat. Můžete si z toho udělat třeba rituál a v určité denní chvíle se zapisování svých pocitů věnovat – při ranní kávě, odpoledne po odeslání důležitých e-mailů, večer těsně před spaním…
Stále mít na paměti, že emoce jsou informace, cenná data: Když se naučíme nebojovat se svými pocity, nepotlačovat je, neignorovat – pomohou nám vidět jasněji, zaměřují naši pozornost, motivují nás k pozitivním vzorcům chování. A kdo se naučí číst pozorně, bude po zásluze odměněn.