Syndrom vyhoření - anglicky burn-out. Psychický stav projevující se jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí, doprovázený pocity totální beznaděje a nulovou radostí ze života. K syndromu vyhoření dochází ve zvýšené míře u lidí pracujících v profesích, jež vyžadují každodenní mezilidskou komunikaci (školství, zdravotnictví atp.) Spouštěčem je permanentní stres a frustrace v práci.

Poprvé ho popsal americký psychoanalytik Freudenberger roku 1974. (Nezaměňovat s běžnou únavou či stresem, přestože mají některé znaky podobné.) Syndrom vyhoření je specifický tím, že zpočátku se týká jen pracovní sféry, člověk zažívá na denní bázi pochybnosti o smyslu práce, kterou vykonává. Pokud postižený (nebo jeho blízká osoba) stav včas nerozpozná a neřeší, může syndrom přerůst v depresi.

U syndromu vyhoření jde o závažný, dlouhodobý proces zahrnující několik typických fází:

• Fáze nadšení - počáteční přístup k práci plný elánu. Práce přináší uspokojení, člověk pro ni je ochoten mnohé obětovat a upozadit např. své koníčky.
• Fáze stagnace - počáteční nadšení se vytrácí, člověk začíná vidět chyby a nedokonalosti. Snaží se najít uvolnění v aktivitách ve volném čase.
• Fáze frustrace - dostavuje se, když člověk začne pochybovat nad smyslem své práce. Je to způsobeno negativními zkušenostmi s opakovaně nevstřícně reagujícími kolegy, nadřízenými, zákazníky.
• Fáze apatie - nastává až po delší době frustrace. Jedinec vykonává už jen nejnutnější povinnosti a svou práci vidí jen jako nezbytný zdroj financí pro obživu.
• Fáze vyhoření - poslední fáze pozorovatelná již i okolím, postižený člověk vykazuje viditelné příznaky syndromu vyhoření. Kromě emocionálního vyčerpání se dostavuje i tělesné.